Brána pekel se otevírá

Na netu jsem zachytila diskusi o lidech, kteří dobrovolně opustili tento svět. Ano, sebevrazi. Článek odsuzoval podobné jednání, ukazoval na sebevrahy prstem a na všechny strany křičel.. „zbabělci, srabové!“

Nemluvíme spolu, nesdílíme svoje strachy a radosti, svoje pocity..  Žijeme vedle sebe a ani netušíme, co se v člověku vedle nás děje a tak krásně umíme odsuzovat. Přitom milý pohled, laskavé slovo.. kolikrát jen to stačí k dalšímu nádechu.. Vnímat život kolem sebe je důležité, ale pomoci, když máme  pocit, že bychom mohli, je nezbytné..

Život je nevyžádaný dar, je to zkouška naší svobodné vůle, víry, naší emoční síly.. Každý si s sebou nese svůj kříž jen tak dlouho, dokud je schopný ho sám nést..  

Ten, kdo se rozhodl skončit se životem v mých očích není zbabělec.. Je třeba dost odvahy, zanechat tu všechno, z čeho se ostatní dovedou radovat.. a všechny, kteří ho mají rádi. Je třeba dost síly k tomu, způsobit ostatním podobnou bolest, kterou cítí on sám a ostatní jen nechápavě kroutí hlavou.. pokud vůbec tuší..

Je velmi smutné, když už si člověk nedokáže poradit se životem, ať už z jakéhokoli důvodu.. a těch může být nesčetně.. Obyčejný zkrat, nešťastná láska, nemoc, vztahová krize, ztráta práce, deprese, pocit viny.. Najednou žije se svou bolestí v duši, která ho denně svírá, s bolestí, že pokud si sáhne na život, ztratí vše.. a přitom všem cítí tak ohromnou bezmoc ze života.. A brána pekel se otevírá..

Zůstat? Odejít? Tak kde je ten slibovaný ráj?? Kde??

Nezjednodušujte, neodsuzujte, nevíte,  čím si prošli, co je zlomilo.. Noste si je v srdci a nesnažte se je pochopit. Buďte rádi, že jste nestáli tak blízko konce, protože kdyby ano.. chápali byste..