Cestou do práce

 

 

 

Lesklá silnice, obklíčena řadou zbarvených stromů

a právě spadaným listím laská mou duši, milující podzim.

 

Kapky deště stékají po skle a tvoří úchvatné mapy. 

Tmou si proráží cestičku světla z reflektorů,

prosvěcují slzy z nebe a ty začínají na oplátku v jejich lesku tančit.

Z rádia se tiše line má oblíbená píseň  a já

začínám snít.

 

Hlavou se mi honí obrazy plné barev a tam někde uvnitř, 

kdesi hluboko ve své duši cítím letmý záchvěv štěstí. 

Dotýkám se Všehomíra.

 

V duchu skládám úžasné verše s vědomím, 

že není pramalá šance je jakkoli polapit a uvěznit slovy na papíře.

A tak ani vy se dnes nedočkáte doteku Všehomíra protože, 

jakmile projedu mou oblíbenou alejí, 

je konec.

 

...

 

Živote, díky Ti za tu neuchopitelnost, 

kterou mě neustále udržuješ v napětí a víře, 

že ten pocit zase jednou prožiji.

Že zase jednou budu chvíli šťastná.

 

Díky tomuto pocitu ztrácím odvahu se s tebou loučit, 

byť je sebehůře..