Havraní

 

 

Jako vždy, přišla v pravý čas. Rychlým pohybem si uhladila neexistující záhyby na černých šatech, stěží dosahujících poloviny stehen. Zběžně se podívala na svůj odraz ve skle a jen uhladila havraní vlasy zdobené lístky břečťanu. Z kabelky vylovila malou rtěnku a mírnou červenou obtáhla své bledé rty. Teprve poté se na mě konečně podívala a usmála se. Tanečním pohybem se blížila ke mně, houpajíc se smyslně v bocích. Má touha narůstala, vztáhl jsem ruku směrem k ní, ale ona ji obešla a zamířila k muži za mnou. 

 

Viděl jsem ji tu už několikrát. Vždy někoho brala s sebou, ale mě si doteď nevšímala. A já po ní už tolik měsíců nepokrytě toužil! Naklonila svou porcelánovou tvář blíž k dalšímu vyvolenému a políbila ho na čelo. Pak přišly na řadu stříbrné nůžky. Čepelemi, vedenými proti sobě, přestřihla třpytivou nit, spojující zmatenou duši s tělem. 

 

V nemocničním pokoji se na malou chvíli rozvlnil vzduch. Asi, jak jsem v beznadějném gestu máchl rukou do prázdna. Můj Bože, ležím tu už druhý rok. Ať si konečně přijde i pro mě!