Myšlenky..


Nedávno jsem přemýšlela o osudu. Někdo na něj nevěří.. no.. já.. já nevím.. Osud. Já vlastně na osud asi také nevěřím.. Věřím spíš ve šťastnou náhodu.. takovou, která se jednoduše měla stát.. No ale.. nejsou šťastné a nešťastné náhody právě osud?? 

Opravdu by mě zajímalo, jakým dílem rozděluje nějaká "vyšší" moc náhody. Proooč.. někdo jde po přechodu právě ve chvíli, kdy se tam řítí auto, řízené opilým řidičem.. a proooč někomu jinému právě ten den nezazvonil budík a díky tomu na tom přechodu nezemře právě on??? 

Tak sakra! Kdo to měl teda  štěstí?? Ten, kdo přežil anebo ten, kdo zemřel? A jak osud rozděluje nemoce? Si řekne.. hodím něco na tebe.. tebe a tebe.. protože ty jsi míň, než ten druhý anebo právě proto, že jsi víc a vezmu tě z tohohle nešťastnýho světa.. Máš totiž štěstí, zatím to nevíš, protože žiješ podle zákonů týhle zeměkoule.. a vnímáš tu hroznou nemoc, jako utrpení. Ale neboj, vlastně je to výhra.. budeš se mít skvěle.. jen dočkej času.

Nedávno jsem si sama se sebou hrála takovou menší psychohru.. Tehdy zemřel jeden mladý člověk, kterého jsem znala.. z ničeho nic.. Jednoduše řekl, že se necítí dobře, skácel se.. a zemřel. Do háje!!! Osud??!!! Dobrý no.. svět se přece točí dál. A já jsem sama na sobě, pod vlivem této nepochopitelné události,  začala zjišťovat míru mé lásky či závislosti, na jiných lidech.. Hra má jednoduchá pravidla.. stačí si představit, jaké by to bylo, kdyby mi ze života zmizel ten, či onen.. a dle míry "rozrušení" či bolesti.. vám dojde spousta věcí.. Ano, hnusná hra.. ale poctivá a rozhodně vám řekne pravdu o tom, co cítí vaše srdce.. 

Onehdá jsem zaslechla, jak se nějaký muž ptá ženy něco ve smyslu.. "kdy jsi udělala něco bezprostředního.. kdy jsi prožila něco naplno tak, aby jsi neřešila to, jak vypadáš, co si o tobě myslí ostatní, to, jaká jsi uvnitř? Kdy jsi naposledy opravdu žila, kdy jsi naposledy opravdu prožila daný okamžik?" No.. donutilo mě to zamyslet se.. protože.. ano.. odpověděla bych v tu chvíli asi stejně, jako ta žena.. "Asi nikdy". Uvízlo mi to v hlavě a pořád si opakuji.. Proč se trápím pro to, jaká jsem?  Proč si neumím víc užívat života s tím, co mám.. místo toho, abych přemýšlela nad tím, co mi chybí?

Nj.. hlava.. spousta myšlenek.. které vám dávají strašně moc zabrat.. nutí vás přemýšlet nad blbostma i neblbostma, až někdy začnete závidět tzv. "jednoduchým" lidem, kteří žijí z okamžiku na okamžik.. a neřeší.. 

Co jsem to vůbec na začátku chtěla říct? I když.. není to nakonec fuk? :-)

Carpe Diem.. a zkusme se nebrat tak vážně.. Pro každého z nás je na světě někdo, pro koho jsme právě my, ti dokonalí :) Někdo, kdo nás má rád a nebojí se, dát nám to najevo. Někdo, kdo zná naše chyby a přesto se k nám chová, jako bychom  dokonalí byli.. Někdo kdo nás nechce ztratit..

 

Uuuaaauu.. to je dobré no ne? (-: